sesrdcemna Máte více, jak jedno dítě? Nebo máte své první a setkáváte se společně s dalšími? Chtě nechtě se dostáváte do situací, kdy mají zájem o stejné věci, potřebují být u jedné osoby, chtějí si navzájem pomoct, nastavit hru apod. V ten moment se roztáčí kolečko, kdy má většina dospělých potřebu situaci řešit. Kolik dospělých, tolik přístupů. V zásadě se ale setkávám s tím, že se snaží vzít situaci pevně do svých rukou. Převzít za ni zodpovědnost a předložit dětem řešení. Jasně, děti se to teprve učí. Ale otázka je, zda my jako rodiče svým řešením dětem spíše neškodíme.
Vždyť chceme, aby se k sobě chovaly slušně. Teď pojďme zase zpět. Představme si situaci, kdy si jedno dítě s něčím hraje, druhé má zájem o stejné věci. Ve chvíli, kdy jsou děti v rozpoložení, že se nedomluví, je to impuls, pro mnohé dospělé, převzít zodpovědnost za vzniklý konflikt. No, to není tak úplně přesné, oni často řeší situace za děti, aniž by se samy jakkoliv vyjádřily:
Anička: “Můžu si vzít tuhle panenku, Terezko?”
Maminka Terezky: “Jasně, vždyť jich tu má víc a už si s ní hraješ dlouho.”
Terezka dává jasně najevo, že se jí to nelíbí.
Dnes a denně se opakují podobné scénáře. Já se ptám, proč do situace vstupuje rodič nebo jakýkoliv jiný člověk, když ho k tomu nikdo nevybídl? Proč je běžné, že dospělý rozhodne o tom, co se bude dít? Kdy je čas, aby o sobě rozhodlo dítě samo? Proč není v pořádku, že má Terezka víc věcí, se kterými si hraje? O co mi jde? Přece o to, abychom si jednou pro vždy uvědomili, že mlčet a pozorovat bohatě stačí. Čím dříve tohle dokážeme, tím dříve uvidíme doslova zázračné situace. Anička s Terezkou se domluví. Ať už pomocí slov nebo i znaků. Převezmou zodpovědnost za situaci a ještě si nastavují láskyplný vztah. Když jsou v rozpoložení, že je domluva v nedohlednu, požádají dospělého o pomoc. Ten jim může popsat situaci, jak ji vidí, uznat jejich pocity a potřeby a přizvat je ke společnému řešení. Pokud ani to v ten moment nejde, potom může řešení navrhnout. Třeba i dvě a dát vybrat. Jde o to, že dítě není pasivním divákem svého života a od začátku je za sebe zodpovědné. Ví, že se s ním počítá.
To, že to někdy neklapne, není chyba, není špatně, není důvod to někomu vyčíst. I my dospělí si ne vždy rozumíme. Ale můžeme se pro příště domluvit, jak vzniklou situaci vyřešíme. Řekneme si, co nám je a není příjemné, co potřebujeme. Ano, ani tohle není běžné. Ale to nevadí, pojďme se učit s dětmi. Komunikace je cesta k porozumění si a lásce na celý život. A to s dětmi, partnery, rodiči, kamarády, sourozenci.
Ruku na srdce, někdy máme potřebu zasáhnout, protože jsme unavení, máme jiné zájmy, spěcháme apod. Potom je fajn být k sobě upřímní a říct si, zda to, co mě teď dráždí a nutí jednat tímto způsobem je, že si děti řeší nějakou situaci. Nebo to je jen podnět. Příčinou je naše potřeba. Ať už být někde včas, únava a silná potřeba klidu, hlad, zima, nepříjemné zážitky z dětství či jakákoliv jiná nepohoda.
Ve chvíli, kdy se takto osvobodíme a přestaneme jednat s dětmi jako s bytostmi, které o sobě nemají právo rozhodovat, výrazně se nám uleví. Sama mám dvě děti a vím, jak jsou některé chvíle náročné. Jenže také vím, že jsou náročné právě ve chvíli, kdy nemám já svou pohodu. Protože v úplně jiný okamžik se ta samá situace řeší o poznání snáz.
Jak jsem řekla, komunikace je cesta k porozumění si s dětmi. Když nastavíme co nejdříve právě partnerskou komunikaci a ideálně už u miminek znaky, vidíme, jak hotové bytosti děti jsou. Nepřebíráme zodpovědnost a když to uděláme, umíme ji vrátit dětem zpět. Umíme si oddělit to, co nám v daný okamžik naskočí do hlavy na základě starých vzorců chování či vlastních strachů a nastavit pozornost k dítěti. Vyslechnout ho, uznat pocity a potřeby dítěte a svou oporou mu dát najevo, že jsme v tom s ním.
“Děti vnímají své potřeby, nalézají řešení a mají nápady, pokud cítí víru ve vlastní schopnosti, dostávají důvěru a nejsou svázané rodičovskými očekáváními a emocemi.” Naomi Aldort.
Pravdu má tahle Naomi. Pokud je Vám tohle nastavení mysli blízké a chcete pracovat na svém vztahu s dětmi od začátku naplno. Zvu Vás do Osobního online kurzu znakování s dětmi. Kurz je nastaven tak, že řešíme aktuální situaci každé rodiny zvlášť. Je jedno, zda máte doma novorozeně, půl roční, roční, rok a půl staré dítě. Na znaky není nikdy pozdě. Už vůbec ne na partnerskou komunikaci, která je součástí Osobního online kurzu znakování s dětmi. Chcete do toho jít se mnou? Přihlaste se zde.
Těším se na Vás a stejně tak se těším na Vaše výsledky, aha momenty, dojetí, úlevu a společné štěstí. Chcete se ke kurzům ještě na něco doptat, napište mi sem a vše probereme během 15 minutové konzultace zdarma.
Miminko teprve čekáte? Máte málo času, nechcete se domlouvat na konkrétní datum a čas kurzu? Chcete si jet svým tempem? Potom je pro Vás připraven Videokurz znakování s dětmi. Přihlásit se do něj můžete zde.
Partnerská komunikace s dětmi, to zní zajímavě? Rád/a bych viděl/a ukázku toho. Proč ne. Pro Vás jsem připravila sérii čtyř videí právě na toto téma. Podívat se na video můžete zdarma zde.
Přeji Vám krásný a silný rok 2021. Přeji Vám radost ze společného růstu s Vašimi dětmi. Přeji nám společnost, ve které jsou naše děti skutečně šťastné a sebevědomé.
Se srdcem na dlani Renča
