Příběh, který stojí za projektem Se srdcem na dlani

Když jsem si řekla, že si sepíši, co všechno vlastně stojí za rozhodnutím jít ven s projektem Se srdcem na dlani, poprvé jsem narazila na těžkost. Postavení se na vlastní nohy, založení živnosti, práce s klientkami, nacházení cest, jak jít do veřejného prostoru, odbourávání vlastních limitů a strachů, to všechno šlo vlastně velmi přirozeně. Má touha pomáhat rodičům rozumět svým dětem je srdečná a silná. Jít ale ven s tím, proč to všechno vzniklo, je náročné.

Když si vzpomenu na své dětství, není to moc radostná vzpomínka. Celé ho provázela touha zmizet, nebýt, podmíněná láska, fyzické a psychické ataky. Nebylo to snadné a ten, kdo se o tohle nejvíc zasloužil, si celou situaci nikdy skutečně nepřiznal. Dlouho jsem byla osamělá, ztracená, zmatená, co všechno je na mně špatně. Až v dospělosti jsem dokázala vidět, že to není o mně. A až v mateřství jsem pochopila sílu starých vzorců. Také to, jak nám ta naše zranění mohou bránit ve štěstí. Dnes už to celé vidím tak, že většina z nás si nese ze svého dětství něco silného a může na sobě pracovat, aby to už dál nešířil. Nebo to z různých důvodů nedokáže a výsledkem jsou další zničené vztahy a nulové sebevědomí dětí.

Dnes jsem máma dvou dětí, které nekonečně miluji. A upřímně můžu říct, že bezpodmínečně. Když jsem narazila na chvíle, kdy mi hlavou jely staré nefunkční vzorce, sama sebe jsem se zalekla: “Tohle jsem já? Vždyť přesně takhle jsem nikdy nechtěla myslet, chovat se, ničit vztahy se svými dětmi.” Záhy jsem začala pracovat sama se sebou. Začala jsem nacházet různá zranění, křivdy, nepochopení, pocity osamělosti a vše jsem pojmenovala. Najednou jsem pochopila, proč mi to či ono tak vadilo. Vše mi zrcadlilo každou nevyřešenou věc v mém životě. Když jsem si nastavila pevné hranice v sobě, začaly se dít krásné věci. Najednou mi dělá radost každá věc, která se mnou otřese. Ne, že by mi byl příjemný ten stav, kdy to není fajn. Ale hned vím, že je zase na čem pracovat. Pobudu si v emoci a jdu od toho. Nezůstávám v roli oběti, ale hledám cestu, jak z toho definitivně ven. Je to krásný proces. Vidím v něm svou vnitřní sílu.

Proč tohle všechno píši? Díky téhle zkušenosti vím, jak moc jako rodiče chceme být pro své děti ti nejlepší průvodci jejich dětstvím. Milujeme je, chceme pro ně často to, co chybělo nám. Dopředu nikdy neplánujeme žádné z našich selhání. Když se to stane, jsme zmatení, naštvaní, vlastně ani nevíme na koho. Zas a znovu hledáme cesty, jak už příště dokázat situaci zvládnout lépe. Je toho tolik, co si neseme sami ze svého dětství. Máme k dispozici tolik informací a svobody, jak s nimi naložit, ale jak se neztratit, že? Co v takový moment pomáhá Vám? Mně spřízněná duše. Někdo, s kým je mi skutečně hezky a já si mohu dovolit být upřímná a autentická. Dělat chyby není slabost. Nepoučit se z nich je zbytečná ztráta důvěry našich dětí.

Nejsem neomylná, ale dělám vše pro to, abych byla dětem partnerem už od jejich narození. Když se narodila má první dcera, bylo to dokonalé, tolik lásky, tolik štěstí. Mohla jsem ji pozorovat nekonečně dlouho a nepřestávalo mě fascinovat, že si vybrala za maminku zrovna mě. Po prvním týdnu přišel šok v podobě jejího permanentního pláče, svíjení, mého vyčerpání a myšlenek, zda jsem přece jen nepřecenila své síly, když jsem se rozhodla mít miminko. Byly ji přesně čtyři týdny, když jsem se domluvila s jednou naprosto neskutečně inspirativní ženou, aby mě naučila vázat Adélku do šátku. Během více než dvou hodin, které s námi spolu se svým desetiměsíčním synem strávila, jsem od ni vyslechla informace, o kterých se mi ani nesnilo. Bylo to doslova léčivé. Poprvé po dlouhé době se mi ulevilo. V tom mém vyčerpání jsem toho ale hned poměrně dost zapomněla. Ještě několik týdnů se mnou průběžně konzultovala naše další kroky a znovu mi řekla to, co jsem vytěsnila. Trvalo ještě několik měsíců, než mi začalo docházet, že vše, co se děje mi zrcadlí mé strachy, staré vzorce, osamělost v naší společnosti a mnohé jiné. Postupně jsem pochopila, kolik síly mám v sobě já i ta naše malá holčička. Dnes vím, že právě autentičnost je klíčem ke společnému štěstí.

Během prvních měsíců života mé dcery jsem cítila silnou potřebu rozumět tomu, co si myslí. Byla jsem přesvědčená, že to jde. Že všemu rozumí jsem pochopila rychle, ale jak zjistit, co má v hlavičce? Brzy jsem narazila na znakování s dětmi. Dávalo mi to velký smysl a neváhala jsem začít. Bylo to dokonalé. Když mi popisovala, co vidí, na co má chuť, na co si pamatuje. Dnes mám holčičky dvě a díky zkušenosti s první dcerkou jsem o tolik bohatší a znalejší, že je ten poslední rok a půl v celé své náročnosti vlastně nekonečně krásný. I ona znakuje. Dnes mi pomáhala vyndat vyprané prádlo a při pohledu na mou rukavici, mi začala pomocí znaků vyprávět o mrkvi, kterou jsme si vzali ven, když jsme šli s tátou stavět před dvěma dny sněhuláka. Bavíme se spolu úplně o všem, co prožívá, co viděla, co si myslí, co slyší, z čeho má strach, co se dělo, když byla u babičky a dědy beze mě. Není nic, co by mi neřekla. Je jí rok a půl. A slov užívá zatím minimálně.

Má starší dcera je neskutečně empatická a její vyjadřovací schopnosti jsou úžasné. Je to sebevědomá a laskavá holčička. Nemá sebemenší problém cokoliv s kýmkoliv vykomunikovat. Hledá příčinu chování každého z nás a s lehkostí sobě vlastní nachází řešení i těch nejtěžších situací. Se svou ségrou komunikuje tak, jak by si většina rodičů přála, aby jejich děti spolu mluvily. Když jsou holky v rozpoložení, že si ubližují, vždy najdeme řešení jak to příště zvládnout vyřešit jinak. Je to cesta a já nepřestávám být vděčná, že po ni s nimi mohu jít.

Mateřství je náročné a není samozřejmé, že z nás budou skvělé mámy. Ta práce na sobě za to rozhodně stojí. Naše děti si to zaslouží. Když máme ve své blízkosti toho, kdo s námi rezonuje, můžeme najednou vidět řešení situací, se kterými už si samy nevíme rady.

Milujete své děti, ale nevíte, že Vám od narození vše rozumí? Nevíte, že Vy můžete rozumět jim? Máte v sobě strachy, které Vám nedovolují vidět, co máte před sebou? Chcete si dovolit blízkost se svými dětmi? Být autentické? Jste připravené růst se svými dětmi? Budí Vás v noci myšlenky na to, zda děláte pro sebe a své dítě to nejlepší? Chcete rozumět přáním, vtipům, emocím, vzpomínkám svých dětí? Chcete, aby Vaše děti vyrůstaly jako partneři?

Se srdcem na dlani vzniklo, aby ubylo dětí, které si budou od miminek procházet frustrací z neporozumění si s rodiči. Aby ubylo rodičů, kteří tak moc chtějí být blíž svým dětem, ale neví, že si to mohou dovolit. Jsem tu, abych mohla předávat svůj dar komunikace s dětmi. Maminky ve svých kurzech vedu k autentičnosti a porozumění svým dětem. Je to božský proces. V závislosti na věku dítěte jsou tyhle ženy méně či více vyčerpané a někdy i beznadějné. Po několika týdnech v kurzu jsou ty samé maminky šťastné, vidí ve svých dětech opravdový poklad a nachází řešení právě pro ty své jedinečné situace. Miluji svou práci a jsem tu pro tyto ženy i dál po skončení kurzu. Když se na mě potřebují obrátit, abychom znovu konzultovaly, co život s dětmi přináší, když mě žádají o radu, jak vytvořit zase další znaky, nebo co může znamenat to, co právě zažívají se svými dětmi.

Vím, že tohle je má cesta a velké štěstí a děkuji Vám, že jste tu se mnou. Víte o mamince, která přesně tohle hledá a potřebuje? Můžete sdílet mou práci a pomoct tak dalším rodinám k porozumění si a nastavení partnerské komunikace s dětmi.

Přeji Vám, ať je Vám spolu s Vašimi dětmi krásně a Vaše dny jsou plné skutečného porozumění si navzájem.

Se srdcem na dlani, Renča

Doporučené články

Instagram