sesrdcemna Nedávno jsem šla pro starší dceru na pravidelné cvičení očička. Byla jsem tam o chvíli dřív, tak jsem si v klidu se svou mladší holčičkou (15 m) došla umýt ruce a povídaly jsme si spolu. Říkala jsem jí, že ještě chvíli počkáme, protože Adélka ještě nemá hotovo. Madlenka zareagovala jako obvykle znaky. “Umyla jsem si ruce, čekám na Adélku.” V tom ji zaujaly na stěně hodiny, tak povídala dál. “Nahoře jsou hodiny.” Chvíli nás pozorovaly další maminky, které si šly také vyzvednout své děti. Jejich fascinace byla tak silná, že se začaly ptát, kolik malé je a jak jsem na znakování přišla. Toto se opakuje už roky. Adélka taky znakovala, o to zvědavější jsem byla, jaké to bude s druhou dcerou.
Začátek mateřství byla jízda. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, vyčerpaná, frustrovaná, zamilovaná… Moje pocity se dost mísily, někdy to bylo vše najednou. Problém byl, že jsem vůbec nerozuměla, co se děje. Jednou sepíšu, co vedlo k mému pochopení, že miminka všemu rozumí a leccos sama řeknou. Dnes chci popsat cestu ke znakování.
Měla jsem doma čtyřměsíční miminko, kterému jsem strašně moc chtěla rozumět. Už jsem věděla, že ono rozumí mně. Ale jak získat co nejvíc informací o tom, co se honí v hlavě jemu? Měla jsem půjčenou knihu o rozvoji řeči u dětí, tak jsem ji zkusila otevřít a velmi rychle jsem ji zase zavřela. Utkvělo mi slabikování, říkačky apod. Věděla jsem naprosto jistě, že tohle není má cesta. Sedla jsem si k počítači a začala jsem hledat, jak se domluvit s miminky. Po chvíli jsem narazila na informaci, že při vhodném rozvoji gest do znaků, je možné se svým dítětem komunikovat, přestože ještě nemluví. To mě nadchlo. Můj brácha má sluchový hendikep, sám nehovoří znakovou řečí, ale pohyboval se v prostředí neslyšících. Navzdory tomu, že tu řeč neovládá, domlouvali se spolu bez problémů. Hovořil, snažil se znaky pochytit nebo si pomohl jinak. Vždy se pochopili. Proč by to tedy nešlo s dětmi. A tak začala má cesta samostudiem a následně praxe s Adélkou.
