sesrdcemna Nedávno jsem se ptala Adélky (4r), zda si pamatuje, že jsme s ní komunikovali pomocí znaků. K mému překvapení řekla, že ne. O to víc mě baví sledovat, jak přistupuje ke své ségře. Od začátku je to velká láska. Nicméně, co si budeme povídat. Ztráta absolutní pozornosti, navzdory tomu, že jsem se vždy snažila o to, abych ji dala lásku i jistotu maminky, udělala své. Adí se začala různě vymezovat a já byla extrémně nervózní z každého dalšího uspávání, ale i dní, kdy jim nedám, co zrovna potřebují. V jednu chvíli se zdálo, že to bude opravdu náročné. Potom jsem začala pracovat na tom, co mi vlastně zrcadlí. V nové roli dvojnásobné mámy jsem poznala tolik kostlivců, že jsem prostě musela začít u sebe.
Následovalo tolik “aha momentů”, že mě to dostalo na úplně jinou úroveň mateřství. Stále se učím, přistupuji k holkám jako k andělům, kteří mi dávají zásadní zpětnou vazbu. Skutečně je miluji takové, jaké jsou. Je to jen mnou? Vůbec ne. Ač milující máma, často jsem si sáhla na dno. Člověk si představuje, jaké to bude, až se stane rodičem. Potom se naučí být parťákem pro první dítě a těší se na další. Jenže přijde ledová sprcha. Cítila jsem se zase na začátku. Krásné chvíle střídaly ty náročné. Únava se stále stupňovala a já jsem se urputně snažila dál a dál pracovat na tom, abych to vrátila zpět.
Jenže ono to nejde vrátit. Děti nám zrcadlí, co s námi není v pořádku. Často jsou to převzaté vzorce chování, které nám ale vůbec neslouží. Jsou to věci, o kterých víme, že je nechceme, ale jsou v nás hluboko zakořeněné. Myslela jsem si, že stačí o nich vědět, říct si, že je nechci a bude po problému. Náhle se vyjeví vše, co jsme celé roky skrývali, co jsme si nechtěli pamatovat. Jak z toho ven?
Jedna má kamarádka mi před lety řekla, že mateřství je intuitivní a nevidí důvod absolvovat seberozvojové kurzy, už naše mámy, babičky, prababičky,… to zvládly bez nich. Opravdu? Nejsem si jistá. Naši společnost vidím jako shluk osamělých bytostí, které se zoufale snaží dělat vše nejlépe, jak umí. Ale zároveň jsou zcela odpojené od sebe. Žijeme v nukleárních rodinách a to poslední, co děláme, je sdílení. Opravdové sdílení, ne jen nadávání a stěžování si.
“Jsi ta nejlepší maminka, kterou jsem mohla kdy vidět a naprosto jednoznačně tě miluju!”
Adélka 4 roky
Moje cesta k napojení se na sebe vedla právě přes děti. To jejich zrcadlení je dar. A já za něj děkuji. Od začátku jsem cítila, že chci vědět co nejvíc o možnostech naší komunikace. Potom přišlo znakování. Následovalo mnoho dalších kurzů, knih, besed. Vše spojuje jedna zásadní věc, rezonovaly se mnou. Proto jsem autentická v tom, co dělám. Proto jsem dokázala léčit všechny staré rány. Jsem přesvědčena, že tohle je má cesta. Vše, co se děje, se neděje mně, děje se to pro mě. Když jsem se včera bavila s jinou mou kamarádkou, vyprávěla mi o webináři, který viděla. Byl skvělý, hodně jí dal, byla prý rozzářená jako sluníčko celý víkend. Potom zjistila, že může absolvovat u té samé ženy, která vytvořila zmíněný webinář, celý kurz. Ač ji oslovil a rezonoval s ní. Nedokázala se pro něj rozhodnout. Po tom, co mi to vyprávěla, jsem ji řekla, že jsem přesvědčená, že si nás ty věci přitahují. Nebo my je. Tak či tak cítíme, když to je to naše ONO. Po všem, čím jsem prošla mi Adélka říká: “Jsi ta nejlepší maminka, kterou jsem mohla kdy vidět a naprosto jednoznačně tě miluju!” A tady není co řešit.
Děkuji za každou příležitost k růstu. Jak spolu hovoří holky dnes? Madlenka jde k věži, aby si pustila pohádku. Adélka: “Můžeš to nepouštět? Můžeš si vzít knížku?” Madlenka kývne a jde si číst. Takových momentů je denně řada.
I já mám co předat a pokud cítíte, že Vás volá program Znakováním ke komunikaci snů, jsem tu (S)se srdcem na dlani právě pro Vás. Více o programu najdete zde.
